Táborští později sepsali zprávu o obsazení svého města, a protože byla určená pro císařskou vrchnost, litovali v ní, že se nepřítelia. Některé záležitosti i zveličili, aby poukázali na své strádání a zároveň oddanost habsburskému trůnu. O předvoji dvou set mužů, kteří obsadili Tábor jako první, napsali, je pustili, protože si vyžádali jen ubytování.

A jelikož hned poté uskupení vojáků „mocně do města vtrhlo, tak tomu silnějšímu commandu žádný dálší odpor učiněn býti nemohl, a jakkoliv sobě jedině quartir vyžádali, a bez nejmenšího mimo victuálních věcí a fourage od města Tábora nepretendirovali, přece však obyvatelé, obzvláště purgmistrovský ouřad a páni písaři radní s Jeho Milostí panem krajským skrze fortifikací města nevypravidetlné obtížnosti skrze 16 dní snášeti museli, a nejbolestivěji jim to přicházelo, že ku královský česko-uherský armádě nejmenší správy dodávati nemohli…”

Poslední část úryvku zprávy je dozajista bez příkras. Před obsazením města opravdu Táboráci vyvinuli úsilí, aby informovali patřičná místa. Jakmile měli nepřátelské vojsko v domech, o nic takového už se pochopitelně nemohli snažit. Na pováženou je však tvrzení, že nemohli vzdorovat dvoustovce vojáků, které si pustili do města. A to hořekování nad nevyslovitelnými obtížemi… Že vojáci opevňují město, které obsadí, je přece jasné, stejně jako fakt, že tím zaměstnávají i ruce obyvatel a vezmou si jejich materiál.
Velitel bavorské posádky v Táboře, baron von Guarde du Dirren, hodlal v Táboře zřídit skladiště materiálu a proviantu, stejně jako už se to stalo v obsazených Českých Budějovicích a Týně nad Vltavou. Zpravodaj knížete Lobkowicze vypočítával veliké objemy sena, ovsa, slámy a dřeva, které velitel posádky nařídil krajským hejtmanům dodat do Tábora. Baron svůj rozkaz učinil už 3. listopadu.

Pravda, jednalo se o rekvizice, jenomže takhle to při invazi chodí. Baron počítal s tím, že se vojsku podaří obsadit Prahu. Do ní se měl v případě potřeby posílat proviant po vodě právě z Budějovic, Týna a Tábora. Tentýž velitel 14. listopadu nařídil, aby cesta z Veselí do Tábora byla pro bavorskou armádu učiněna schůdnou, a sice pro těžkou střelbu a vozatajstvo. Práci měla podniknout okolní panství.
K tomu už nedošlo. Táborští popisují důvody ve své zprávě a netají se radostí, že se konečně dozvěděli o císařském vojsku své panovnice.

„Dne 17. novembris pověsť povstala, že královská česko-uherská armáda k městys Veselí (na tomto místě písař zapomněl napsat slovo „táhne”), kdežto asi 8000 bavorského a francouzského vojska shromážděno bylo, tak to u městys Veselí campírující bavorské a francouzské vojsko k Vltavo Tejnu, aby jim Husaři a Charvati takovej kompliment, jako dne 12. Novemb. v Jindřichovém Hradci jim prokázali, neučinili, odtáhli, pak aby ani to zde pozůstávající vojsko francouzské a bavorské v štichu nezůstávalo, také za sebou vyzdvihli…”
Sláva, obsazení Tábora se chýlí ke konci. Táborští se konečně dozvídají o postupu císařských vojsk. Zprávy jsou to povzbudivé. Bavoři dostávají na jihu za vyučenou. Táboráci se mnou začít pomalu radovat, ale Prahu obsazení nepřítelem teprve čeká.

Autor: Josef Musil