Benešovy dekrety zůstávají kontroverzním tématem

Takzvané Benešovy dekrety, které v Československu po druhé světové válce mimo jiné poskytly právní základ pro odebrání občanství i majetku sudetským Němcům a které jsou opakovaně terčem kritiky od sudetoněmeckých představitelů, zůstávají podle Prahy součástí českého právního řádu. Čeští reprezentanti zároveň upozorňují, že dekrety byly uplatněny ve své době a nyní je třeba na ně pohlížet jako na “právně vyhaslé”.

Termín “vyhasnutí” zazněl z úst současného prezidenta Miloše Zemana při jeho návštěvě Německa v březnu 1999. Tehdy ještě ve funkci premiéra při setkání s kancléřem Gerhardem Schröderem uvedl, že česká strana považuje některé své poválečné zákonné akty, týkající se odsunu sudetských Němců, za “vyhaslé.” “Benešovy dekrety jsou dnes už překonány, jsou právně vyhaslé,” uvedl letos v lednu také český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.

Základní informace o dekretech prezidenta Beneše: 

– Pojem Benešovy dekrety se užívá pro soubor právních norem, které v letech 1940 až 1945 vydával prezident Edvard Beneš, a to jak v londýnském exilu, tak po návratu do Československa. Dekrety obnovovaly ústavní pořádek republiky narušený mnichovským diktátem, rozbitím Československa, okupací a osamostatněním Slovenska. Na přípravě a schvalování dekretů se podíleli členové exilové vlády a dalších institucí.

– Od července 1940 až do října 1945 bylo podepsáno a vyhlášeno 143 dekretů (vyjma jmenovacích). Všechny dekrety (s výjimkou jmenovacích) podléhaly dodatečnému schválení parlamentem a poté se staly součástí československého právního řádu.

– Převážná většina dekretů, které byly vydány v Londýně, se vztahovala k aktuální činnosti zahraničního odboje a k vedení války. Poválečné dekrety se zabývaly uspořádáním státního zřízení, potrestáním kolaborantů, patřily k nim i znárodňovací dekrety a další se týkaly občanů německé a maďarské národnosti.

– Žádný z dekretů se přímo netýkal odsunu Němců. Po rozhodnutí postupimské konference o odsunu Němců z Polska, Maďarska a Československa 2. srpna 1945 Beneš podepsal dekret o odejmutí občanství. Ten stanovil, že Němci a Maďaři, kteří již dříve nabyli německé nebo maďarské občanství, ztratili dnem jeho získání občanství československé. Tím se podle historiků vytvořil předpoklad pro budoucí odsun, během něhož opustilo Československo zhruba tři miliony Němců a přes 30.000 Maďarů.

– Němců a Maďarů se kromě dekretu o občanství týkaly hlavně dekrety o konfiskaci majetku, o potrestání nacistických zločinců, o konfiskaci půdy a o pracovní povinnosti osob zbavených občanství. Na jejich základě přišli Němci a Maďaři o půdu a majetek, byli souzeni lidovými soudy a museli vykonávat nucené práce. Z odsunu a vyvlastnění byli vyjmuti antifašisté i německé a maďarské oběti nacismu.

– Českoslovenští představitelé odhadli v prosinci 1945 hodnotu vyvlastněného německého majetku na 300 miliard korun. Podle pařížské reparační dohody mohl být tento majetek zabaven a jeho hodnota odečtena z požadovaných reparací (Československo odhadovalo své reparace na 350 miliard korun).

– Němci odsunutí po válce do SRN a Rakouska získali po roce 1956 od německého státu finanční kompenzaci.

– V lednu 1997 byla podepsána společná Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Obě země se navzájem omluvily za příkoří minulosti a zavázaly se, že budou respektovat právní řád druhé země.

– V dubnu 2002 schválila Poslanecká sněmovna ČR jednomyslně usnesení, podle něhož jsou právní a majetkové vztahy, které vyplynuly z poválečných zákonů a prezidentských dekretů, nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné.

– V listopadu 2002 Evropský parlament ve své rezoluci mimo jiné uvedl, že dekrety nejsou překážkou přijetí Česka do EU.

– V říjnu 2009 summit EU přiznal ČR výjimku z aplikace Listiny základních práv EU, čímž odstranil překážku ratifikace lisabonské smlouvy v ČR. Výjimku si vyžádal tehdejší prezident Václav Klaus, který se obával možnosti prolomení dekretů.