Další jihočeské vojenské operace mezi bavorsko-francouzským vojskem a císařskými se už Tábora přímo nedotkly. Na dva roky měl být v Táboře klid.
Zato těžkou hlavu z průběhu bojů měl římský císař a český protikrál Karel Albrecht, dříve bavorský kurfiřt. Přišel o svou vlastní zemi! Armáda Marie Terezie mu počátkem roku 1742 obsadila Bavorsko.
Boje na jihu Čech úplně neustaly ani v prvních zimních měsících toho roku. Nepřátelé schytávali rány nejen od císařských, ale taky od protivníka zvaného zima, hlad a nemoci. To se však netýkalo císařských vojáků, neboť Marie Terezie dbala na to, aby její vojska neustále dostávala zásoby. Třeba v takovém Písku vozili Francouzi na hřbitov každý den pět vozů plně naložených mrtvolami svých vojáků. Mezi muži vysílenými těžkými zimními službami se šířily epidemie, a když stáli na stráži, nikdy si nebyli jistí, odkud na ně zaútočí husaři.
V březnu 1742 se francouzský velitel Broglié pokusil o ofenzívu v jižních Čechách, ale ukázalo se, že na větší operaci nemá sílu. Oč hůře se nepřátelům vedlo, tím hůře se chovali k obyvatelstvu měst, která ještě drželi. Nekompromisně na nich vymáhali kontribuce. Z čeho však platit za války v zimě? Kdo musel v té době žít pod cizí nadvládou, neměl to jednoduché. V červnu se konečně podařilo císařským vyhnat nepřítele z jižních Čech.
Pražané brzy měli pocítit podobné útrapy jako lidé na jihu. Vojáci se sice pořád drželi Albrechtova příkazu nedrancovat, ale stále neúprosněji vymáhali po obyvatelích obilí a peníze. S tím souviselo strmé zvyšování daní. Když se v srpnu přiblížili císařští k Praze, Pražané už měli Francouzů plné zuby. Bylo jasné, že úplně vzaly za své někdejší Albrechtovy sliby o tom, jak zvelebí českou zemi. Ve velkoměstě zavládl hlad a epidemie, všechno bylo drahé, vojsko konalo stanné soudy, prostě život ve válce. Například každý domácí musel dát klíče od bytu vojákovi, který u něj byl ubytovaný a ten si pak v jeho bytě dělal, co chtěl. Není divu, že Pražané spásně vyhlíželi vojáky Marie Terezie.
Francouzský maršál Belle-Isle věděl, že do Prahy nepřijde jeho vojákům žádná pomoc, a tak mu z toho vyšel jednoduchý výsledek: Prahu neudržím, odcházíme. Týden před Vánocemi opustil s většinou vojska město. Šli do své vlasti v zimě, brodili se sněhem a ještě měli v zádech husary. Přežili jen ti, kdo měli štěstí.
Pak měl kapitulovat velitel Prahy, plukovník François de Chevert. Bylo mu jasné, že ho kapitulace nemine, ale nejdřív chytře řekl, že když nebude moci čestně odejít bez jakékoliv úhony, zničí Pražský hrad a zapálí Prahu a že na to prostředky má. Rakouský maršál Christian z Lobkowicz s tím raději dohodl velice výhodné podmínky.
Nejen že zaručil beztrestnost všem přívržencům Karla Albrechta, ale nepřátelé si například směli odvézt všechny svoje zajaté důstojníky a taky všechny spisy, které tam na úřadech sepsali během okupace. Jinými slovy – mohli za sebou zamést stopy. Udělali to tak důkladně, že prý pro jistotu odvezli i svou šibenici z Koňského trhu.
Na rozdíl od vojáků maršála Belle-Isleho odešli z Prahy na přelomu prosince a ledna zaopatřeni a Chevert pak z domova poslal Christianovi z Lobkowicz třicet lahví výtečného vína. Zdvořilý kníže mu na oplátku poslal tureckého koně s výstrojí. Mezitím z Prahy prchali místní kolaboranti, kteří nevěřili slovům o beztrestnosti přívrženců Karla Albrechta.
V Táboře se vyměnila vojenská posádka. V říjnu 1742 tam umístil plukovník Ogilvy tři kompanie svého pluku. V prosinci pro jistotu nařídil, aby se odtud odvezlo 760 pušek do Jihlavy nebo do Lince. Kvůli lepšímu uschování. Dělostřelecké a šancovní nářadí dal poslat do Budějovic.
Autor: Josef Musil